Svet-Stranek.cz
Stránky pro absolventy ladičské školy a jejich přátele
Deylák

Kulturní aktivity ladičů:Stránky pro absolventy ladičské školy a jejich přátele

Kulturní aktivity ladičů

Tomáš Vaněk - Tomášovy poetické stránky
http://goo.gl/kdqCKo

Josef Kalous - Dlouho očekávaná návštěva (autobiografická kniha ve flip formě)
http://goo.gl/X28FKH
Josef Kalous - úvod

Začal jsem psát vlastně z nutnosti.
Když jsem se začal učit na počítači, tak jsem se potřeboval zdokonalit v orientaci na klávesnici. Protože mne nebavilo psát nic neříkající formulace, psal jsem různé vzpomínky.
Tak se zrodily některé povídky.
Popisuji v nich dlouhé období mého života, kdy se moje schopnost vidět mnohokrát změnila, a to mělo vliv na mé vnímání.
Lidé, kteří mne znají delší dobu, vědí, že čas od času jdu na operaci, kde mi dají do oka novou rohovku, a já zase na nějakou dobu slušně vidím. Proto v některé povídce mávám bílou holí a jindy vidím i nepatrné detaily.
To všechno se promítá i do mých povídek.
Samozřejmě se v nich také odráží prostředí, v němž se pohybuji, lidé, kteří žijí okolo mne, a má celoživotní láska, klavíry.
Největším tématem jsou pro mě zvířata.
V první řadě to byl náš vodící pes, bílý labrador Bradley, řečený Bredlík, kterému ale nikdo neřekl jinak než Béďa, protože to byl takový méďa.
Byl plnohodnotným a nezapo-menutelným členem nejen naší rodiny, ale celého domu, kde bydlíme.
Velkou inspirací byly také obě moje dcery, starší Zlatka a mladší Martinka.
V neposlední řadě byla a je mojí múzou žena, která se jako zlatá nitka prolíná většinou povídek, první osoba naší rodiny, moje manželka Hanka.
A konečně se musím zmínit i o sousedech a krásném prostředí u lesa nad Šárkou, kde žijeme.
Hodně cestuji, všemi dopravními prostředky, a to je také prostředí plné témat ke psaní. Proto píši již nikoli z nutnosti, ale pro potěšení.
...

Josef Kalous: moje příhoda z Hradčanského internátu

Za nějaký čas po nástupu do školy, jsem poznal Pavla.
Nevidomého, svérázného, nebojácného, desetiletého kluka, který měl rozštěp patra.
Tato vada způsobila, že při mluvení huhňal. Člověk si musel zvyknout na jeho způsob mluvy, aby mu rozuměl. Zpočátku jsem si ho vůbec nevšímal, až do té doby, než jsme před odjezdem na vánoční prázdniny zůstali poslední den na internátě sami dva.
Ta noc byla vskutku Benátská. Ani ne tak pro nás, hlavní aktéry, byla hrůzostrašná hlavně pro vychovatelku, která měla noční službu. Měla první noční u nevidomých dětí, a jak později řekla:
,,ani ve snu jsem si nedovedla představit, co dovedou a to byli jenom dva“.
Začalo to úplně nevinně.
V sále školy bylo nové stereo gramorádio se dvěma velkými reproduktory. Pavel dostal nápad pustit si desky. Hned to také uskutečnil. Vzal desky a šli jsme.
Byl jsem zvědav, jak se tam dostaneme, když sál je zamčen. Po příchodu ke dveřím sálu Pavel ani na okamžik nezaváhal. Sáhl do kapsy, vytáhl šperhák a bez jakéhokoliv problému odemkl tento starožitný, mohutný zámek, jako by to byly dveře do bytu.
Pustili jsme donesené desky, samozřejmě na plné pecky a pojídali čokoládu z vánočního stromku, který tady zůstal po včerejší mikulášské besídce.
Ovšem!
Nekochali jsme se dlouho a slyšíme jekot vychovatelky, která měla noční službu.
,,Co tu děláte! A jak jste se sem dostali, okamžitě jděte spát'!
Při těchto slovech vypnula gramofon.
Pavel zamířil ke druhým dveřím, než jsme přišli. Zase sáhl do kapsy a šperhákem opět bleskově odemkl.
V tom vychovatelka udělala chybu, rozběhla se za námi.
Tímto okamžikem nastartovala honičku, o které se jí jistě zdá ještě dneska. Utíkali jsme před ní, zhasínali všechna světla, proběhli chlapeckým intrem a rovnou ke schodům dolů na dvůr. Pavel ještě stačil sáhnout do kapsy, vytáhnout jakýsi klíč a dveře ha schody za námi zamknout.
A už jsme mířili ke kuchyni. Pohotový Pavel povytáhl okénko ve dveřích jakousi tyčinkou, odstrčil hakličku, vzniklým otvorem prostrčil ruku a otevřel dveře. Klidně jsme vešli do kuchyně a zavřeli za sebou.
V košíku byly zbylé rohlíky od studené večeře a i nějaké jablko se tam našlo. Venku jsme již slyšeli vychovatelku, jak nás volá. V klidu jsme se najedli, uvedli vše do původního stavu a vyšli z kuchyně.
Jakmile jsme se objevili na dvoře, ozvalo se: "už vás mám"!
Znovu jsme se rozběhli.
K mému údivu Pavel zamířil ke schodům na dívčí oddělení. Nebyl čas ptát se, kam jde.
Jaké bylo moje překvapení, když před dívčím odbočil dál po schodech na půdu, kde jsem ještě nikdy nebyl. Za sebou jsme slyšeli křik vychovatelky a beze slov
jsme zmizeli v rozsáhlé, nekonečné půdě.
Od této chvíle jsem neměl jiný zájem, než, aby se mi Pavel v té strašlivé tmě neztratil. Prováděl mě rozsáhlou půdou, která se mi zdála nekonečná a hlavně všude stejná.
Ukázal mi i takzvané údolí. Místo kde se sbíhaly dvě sedlové střechy vedle sebe a kam jsme se později chodili opalovat.
Hrdě mi ukazoval, jak se mohu dostat na střechu sousedního domu. Hlavně si mám dát pozor a nestoupat na dřevěné můstky u komínů. Většinou jsou shnilé a mohou se utrhnout.
Také nemám nikdy chodit na střechy po dešti. Zasvěcoval mě do tajů lezení po hradčanských střechách, jako bych byl kominický učedník.
,,Nejhorší je", vzrušeně pokračoval , ,,když praží slunce, to je všechno tak rozpáIené, že se nemáš čeho chytit, jinak se po střechách dá dojít až na konec bloku".
Při návratu mě najednou Pavel prudce zastavil. Zaposlouchal jsem se a slyším nějaký vzlykot. Bylo to naprosto hrůzostrašné.
V hluboké tmě uprostřed noci na rozsáhlé, pro mne neznámé půdě, se odkudsi ozýval zoufalý vzlykot.
S husí kůží na celém těle jsem zvolal, je tu někdo"?
Opravdu, na jednom trámu seděla vychovatelka a brečela, protože na této strašlivé půdě zabloudila a ani baterku sebou neměla. Také se blížila půlnoc a my jsme pomýšleli na spánek.
Vzali jsme milou vychovatelku a galantně, šetrně ji vyvedli z toho nekonečného, temného labyrintu a dovedli ji na intr.
S pocitem dobře prožitého večera jsme šli spát.
...

Zbásnil Tomáš Vaněk


Když jsem přišel do školy
coby malý kluk
poznal jsem tam časem Pavla
svéráz, jako suk

Neviděl, však nebojácně
do všeho se dral
rozumět mu bylo stěží
když mi zahuhňal.

Rozštěp patra zkreslil řeč
však mysl bystrou měl
kdo chtěl, ten mu záhy všechno
dobře rozuměl.

Míjel jsem ho, než tu přišel
předvánoční čas
Benátská noc internátní
nastala pro nás.

Žáky dva, jen s „vychoškou“
jež první noční, křest
prožila tak, že jí strachem
mohly vlasy slézt.

Začalo to nevinně
když Pavel desky vzal
pustíme si ňáký fláky
a já s chutí přitakal.

Stereo gramorádio
a bezva repráky
v zamčeném jsou školním sále
však Pavel tasí šperháky.

V plných peckách desky jely
my blaženi se kochali
ústa plná čokolády
jíž ze stromku jsme trhali.

Tu najednou jekot děsný
vychoška se zjevila
co vy tady, alou spát
však tím to všechno spustila.

Pavel bleskem jiné dveře
šperhákem nám odmyká
zhasínáme světla k intru
schody, dvůr a dveře další zamyká.

Přes hakličku do kuchyně
žerem jabka, rohlíky
volání, to berem v klidu
na nás nemá, zbojníky.

Na dvoře nás nachytala
teď vás mám, vy lumpíci
běžíme směr dívčí intr
oba jako zajíci.

Nebyl čas na údiv, ptaní
však Pavel ví, co kde a jak
teď odbočil na schody vzhůru
já za ním a za mnou pak

bezmocný jen křik a dusot
však tma tmoucí nás jistí teď
na půdě, do dáli pnoucí
to neznámý a bludný svět

než Pavel jistý jako doma
vede mě tou hlubinou
nekonečně všude stejnou
na místo kde spočinou

nejednou pak naše těla
na sluníčku hřejivém
dvě střechy tu v úžlabině
jakoby zvou: zhýčkáme tě v klíně svém.

Na střechu domu sousedního
též cestu hrdě ukázal
než opatrně, můstky vratké
zub času notně ohryzal.

Školil mě jak mistr střecha
po dešti, že kluzké jsou
a na slunci tak rozpálené
že ruce chytku nenajdou.

Ale jinak je tu havaj, klídek
celý blok se přejít dá
být koukavej, byť jen trochu
tak vyhlídka je náramná.

Vracíme se zpátky půdou
když vzlykot táhlý mrazí nás
Je tu někdo? Volám do tmy
„To já“,
oči v slzách, v hlasu třas

vychoška, co bludná duše
bez baterky, ztracená
na trámu tu sedí, čeká
teď průvodce tu jisté má.

Galantně ji provázíme
na intr před půlnocí
časem všichni vzpomínáme
my s prožitkem, legrací.
návštěvníků stránky
celkem25 010
tento týden76
dnes8