Pepa Kalous - spisovatel:Stránky pro absolventy ladičské školy a jejich přátele

Josef Kalous - úvod

Začal jsem psát vlastně z nutnosti.
Když jsem se začal učit na počítači, tak jsem se potřeboval zdokonalit v orientaci na klávesnici. Protože mne nebavilo psát nic neříkající formulace, psal jsem různé vzpomínky.
Tak se zrodily některé povídky.
Popisuji v nich dlouhé období mého života, kdy se moje schopnost vidět mnohokrát změnila, a to mělo vliv na mé vnímání.
Lidé, kteří mne znají delší dobu, vědí, že čas od času jdu na operaci, kde mi dají do oka novou rohovku, a já zase na nějakou dobu slušně vidím. Proto v některé povídce mávám bílou holí a jindy vidím i nepatrné detaily.
To všechno se promítá i do mých povídek.
Samozřejmě se v nich také odráží prostředí, v němž se pohybuji, lidé, kteří žijí okolo mne, a má celoživotní láska, klavíry.
Největším tématem jsou pro mě zvířata.
V první řadě to byl náš vodící pes, bílý labrador Bradley, řečený Bredlík, kterému ale nikdo neřekl jinak než Béďa, protože to byl takový méďa.
Byl plnohodnotným a nezapo-menutelným členem nejen naší rodiny, ale celého domu, kde bydlíme.
Velkou inspirací byly také obě moje dcery, starší Zlatka a mladší Martinka.
V neposlední řadě byla a je mojí múzou žena, která se jako zlatá nitka prolíná většinou povídek, první osoba naší rodiny, moje manželka Hanka.
A konečně se musím zmínit i o sousedech a krásném prostředí u lesa nad Šárkou, kde žijeme.
Hodně cestuji, všemi dopravními prostředky, a to je také prostředí plné témat ke psaní. Proto píši již nikoli z nutnosti, ale pro potěšení.
...

Josef Kalous: moje příhoda z Hradčanského internátu

Za nějaký čas po nástupu do školy, jsem poznal Pavla.
Nevidomého, svérázného, nebojácného, desetiletého kluka, který měl rozštěp patra.
Tato vada způsobila, že při mluvení huhňal. Člověk si musel zvyknout na jeho způsob mluvy, aby mu rozuměl. Zpočátku jsem si ho vůbec nevšímal, až do té doby, než jsme před odjezdem na vánoční prázdniny zůstali poslední den na internátě sami dva.
Ta noc byla vskutku Benátská. Ani ne tak pro nás, hlavní aktéry, byla hrůzostrašná hlavně pro vychovatelku, která měla noční službu. Měla první noční u nevidomých dětí, a jak později řekla:
,,ani ve snu jsem si nedovedla představit, co dovedou a to byli jenom dva“.
Začalo to úplně nevinně.
V sále školy bylo nové stereo gramorádio se dvěma velkými reproduktory. Pavel dostal nápad pustit si desky. Hned to také uskutečnil. Vzal desky a šli jsme.
Byl jsem zvědav, jak se tam dostaneme, když sál je zamčen. Po příchodu ke dveřím sálu Pavel ani na okamžik nezaváhal. Sáhl do kapsy, vytáhl šperhák a bez jakéhokoliv problému odemkl tento starožitný, mohutný zámek, jako by to byly dveře do bytu.
Pustili jsme donesené desky, samozřejmě na plné pecky a pojídali čokoládu z vánočního stromku, který tady zůstal po včerejší mikulášské besídce.
Ovšem!
Nekochali jsme se dlouho a slyšíme jekot vychovatelky, která měla noční službu.
,,Co tu děláte! A jak jste se sem dostali, okamžitě jděte spát'!
Při těchto slovech vypnula gramofon.
Pavel zamířil ke druhým dveřím, než jsme přišli. Zase sáhl do kapsy a šperhákem opět bleskově odemkl.
V tom vychovatelka udělala chybu, rozběhla se za námi.
Tímto okamžikem nastartovala honičku, o které se jí jistě zdá ještě dneska. Utíkali jsme před ní, zhasínali všechna světla, proběhli chlapeckým intrem a rovnou ke schodům dolů na dvůr. Pavel ještě stačil sáhnout do kapsy, vytáhnout jakýsi klíč a dveře ha schody za námi zamknout.
A už jsme mířili ke kuchyni. Pohotový Pavel povytáhl okénko ve dveřích jakousi tyčinkou, odstrčil hakličku, vzniklým otvorem prostrčil ruku a otevřel dveře. Klidně jsme vešli do kuchyně a zavřeli za sebou.
V košíku byly zbylé rohlíky od studené večeře a i nějaké jablko se tam našlo. Venku jsme již slyšeli vychovatelku, jak nás volá. V klidu jsme se najedli, uvedli vše do původního stavu a vyšli z kuchyně.
Jakmile jsme se objevili na dvoře, ozvalo se: "už vás mám"!
Znovu jsme se rozběhli.
K mému údivu Pavel zamířil ke schodům na dívčí oddělení. Nebyl čas ptát se, kam jde.
Jaké bylo moje překvapení, když před dívčím odbočil dál po schodech na půdu, kde jsem ještě nikdy nebyl. Za sebou jsme slyšeli křik vychovatelky a beze slov
jsme zmizeli v rozsáhlé, nekonečné půdě.
Od této chvíle jsem neměl jiný zájem, než, aby se mi Pavel v té strašlivé tmě neztratil. Prováděl mě rozsáhlou půdou, která se mi zdála nekonečná a hlavně všude stejná.
Ukázal mi i takzvané údolí. Místo kde se sbíhaly dvě sedlové střechy vedle sebe a kam jsme se později chodili opalovat.
Hrdě mi ukazoval, jak se mohu dostat na střechu sousedního domu. Hlavně si mám dát pozor a nestoupat na dřevěné můstky u komínů. Většinou jsou shnilé a mohou se utrhnout.
Také nemám nikdy chodit na střechy po dešti. Zasvěcoval mě do tajů lezení po hradčanských střechách, jako bych byl kominický učedník.
,,Nejhorší je", vzrušeně pokračoval , ,,když praží slunce, to je všechno tak rozpáIené, že se nemáš čeho chytit, jinak se po střechách dá dojít až na konec bloku".
Při návratu mě najednou Pavel prudce zastavil. Zaposlouchal jsem se a slyším nějaký vzlykot. Bylo to naprosto hrůzostrašné.
V hluboké tmě uprostřed noci na rozsáhlé, pro mne neznámé půdě, se odkudsi ozýval zoufalý vzlykot.
S husí kůží na celém těle jsem zvolal, je tu někdo"?
Opravdu, na jednom trámu seděla vychovatelka a brečela, protože na této strašlivé půdě zabloudila a ani baterku sebou neměla. Také se blížila půlnoc a my jsme pomýšleli na spánek.
Vzali jsme milou vychovatelku a galantně, šetrně ji vyvedli z toho nekonečného, temného labyrintu a dovedli ji na intr.
S pocitem dobře prožitého večera jsme šli spát.
...

Zbásnil Tomáš Vaněk